Cestování

Budapešť

První pokuta, první vypitá flaška a nejdražší guláš mého života – tak by se dal shrnout náš předvánoční výlet do hlavního města Maďarska.
Tam jsme dorazili autobusem ve středu v šest hodin ráno, natěšení a plní očekávání. Jaký to byl ale šok, když nás autobus vysadil snad v té nejošklivější části města. Všude byly nevzhledné komunistické budovy kvádrového tvaru, prodavačka v trafice mě při mém pokusu o zakoupení jízdenek na městskou hromadnou dopravu poslala do háje, jakmile zjistila, že nejsem místní a nemluvím maďarsky…
Jízdenky se nám podařilo koupit až po menším boji s automatem na stanici metra. To nás dovezlo k centrální tržnici – jediné budově, kde měli takhle brzy ráno otevřeno, a kde jsme se mohli schovat před mrazem. Tolik ovoce, klobás a koření na jednom místě snad nikde jinde neuvidíte. A asi ani neucítíte… ne, že by bylo, o co stát. Upřímně, kombinace vůní klobás, ryb, ovoce, papriky, smaženého jídla, spáleného oleje a kafe je ehm… více než zajímavá. Přinejmenším mému lehce se zvedajícímu žaludku tak přišla.

  V devět hodin jsme se přemístili do nedaleké kavárny Cafe Frei. V krásnější a originálnější kavárničce jsem nikdy nebyla. Všechno kolem bylo barevné, všude bylo dřevo a fotografie z cest po celém světě. Nápojový lístek byl tvořen mapičkou kontinentů a nápoje pocházející z různých zemí byly umístěny na příslušných místech na mapce. Mára si objednal beduínskou kávu, kterou mu připravili na písku. Já zkusila hruškovou kávu z Dakaru. No jo, typická maďarská kuchyně…
Ubytovat jsem se mohli až ve 14:00, do té doby jsme museli někde strávit čas tak, abychom neumrzli. Rozhodli jsme se navštívit Dům teroru a vojenskou podzemní nemocnici. Dům teroru se věnuje fašismu a komunismu, šlo opravdu o silný zážitek – videa s výpověďmi přeživších, cely vězňů, šibenice,… Se studentskou slevou nás jednoho vyšlo vstupné přibližně na 80 korun, takže to bylo téměř za hubičku. V podzemní nemocnici bylo vstupné o něco dražší (2000 forintů za jednoho, cca 160 korun), ale i tak jde podle mě o krásnou cenu vzhledem k tomu, co vše nám průvodkyně ukázala a řekla. Všechny ty nástroje, figuríny, operační sál a vědomí toho, že jste pod povrchem země, působily děsivě. Asi bych tady po večerech nechtěla pracovat jako uklizečka…
Pak už jsme se vydali na hotel, umyli se, odpočinuli si a večer jsme šli načerpat trochu sváteční atmosféry na vánoční trhy. Z těch jsem byla trochu zklamaná, byly takové malinké a stánky mi nepřišly nijak zajímavé. Ovšem noční Budapešť mé zklamání rychle zahnala. Nazdobené stromy, lampy, svítící budovy a osvětlené památky… nic kouzelnějšího než noční Budapešť jsem nikdy nezažila.

Další den jsme proťapali snad všechna zajímavá, historicky významná a důležitá místa, které maďarská metropole nabízí. Svezli jsme se nejstarším metrem v Evropě (dobře, na londýnské nemá, ale v rámci kontinentální Evropy je jedničkou), vyvezli jsme se historickou lanovkou na Budínský hrad, zašli si opět do Cafe Frei (tentokrát jsme zvolili kafe skandinávské a madagaskarské), procházeli se přes dvě hodiny po Markétině ostrově na Dunaji a marně hledali svítící a zpívající fontánu, která zřejmě v zimě ani není v provozu.
Na hotelu jsme pak zašli do vířivky, kde jsem vypila svou první flašku alkoholu. No jo, je ze mě už velká holka, všechny vaše gratulace a potlesk s radostí přijímám. Víte, já alkohol normálně nepiju, ne z nějakého přesvědčení, že by byl špatný, zlý, nebo něco podobného, ale prostě mi nechutná. Zkoušela jsem všechno možné, namixované i samotné, ale prostě to není nic pro mě. Tady se nám ale podařilo objevit něco, co i mé velice vybíravé a rozmazlené chuťové buňky byly ochotné akceptovat. S Breezerem se pojí více historek, třeba když na něj Mára dostal chuť během procházky městem, koupil si ho, ale jaksi mu nedošlo, že nemá otvírák. Uprostřed ulice se snažil dostat k obsahu flašku pomocí klíčů, rohů budov,… nakonec se mu to podařilo o lavičku, šikula, že? I v minibaru na pokoji jsme měli jednu flašku k dispozici, ovšem byla dvakrát tak drahá, co v klasickém obchodě. No a toho mého šikulu nenapadlo nic jiného, než tu levnou flašku z krámu vyměnit za tu úplně identickou z minibaru, zkrátka jen pro ten pocit, že si dopřává luxusu.
Takhle to asi zní, že jsme strašný alkáči, co nedělali v Budapešti nic jinýho, než že popíjeli a nevěděli o sobě… ve skutečnosti jsme ale chodili od jedné památky k druhé.
Poslední den jsme si i přes mé počáteční nepříliš velké nadšení udělali výlet na Gellértovu horu. Ne, že bych byla líná šlapat do kopce, ale přece jenom měli jsme na zádech batohy a tašky (ty byly ještě navíc o poznání těžší než při našem příjezdu, protože byly plné maďarských klobás, které jsme dostali za úkol přivézt domů)… nakonec to ale stálo za to. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo a výhled byl opravdu neskutečný – celá Budapešť na dlani, vážně paráda.

Co už ovšem taková paráda nebyla, bylo naše setkání s revizory, když jsme se snažili metrem přemístit na Náměstí hrdinů. Poctivě jsme si po celou dobu našeho pobytu kupovali a cvakali jízdenky, dokonce i když nás chytli, jsem měla jízdenku cvaklou, pokutě jsem se ale nevyhnula…
Šlo o dost pitomou náhodu, jízdenku na autobus i metro mají naprosto totožnou. Předchozí den jsme hodně cestovali autobusem. V jednom z nich byl přístroj na označování jízdenek nějaký rozbitý. Sice se mi lístek označil, ale šlo jen o malou šedivou skvrnku úplně na okraji jízdenky, kde se nacházel i stříbrný proužek. Asi si dokážete představit, jak dobře jde vidět šedivá skvrnka na stříbrném proužku… No a tahle označená jízdenka se mi přimíchala k neoznačeným, označila jsem si ji omylem v metru, protože byla opravdu téměř k nerozeznání od nepoužité. Když mě revizor vyzval, abych mu jízdenku ukázala, neměla jsem s tím žádný problém, s úsměvem na tváři jsem mu jí podala. Chvílí na to koukal, začal ji otáčet ze všech stran, a pak se začal vyptávat na tu skvrnku. Zpočátku mi připadal, že si také není úplně jistý, ale po chvíli mu došlo, že už byl lístek pravděpodobně jednou označen. Snažila jsem se mu to vysvětlit, že jde o omyl, ale zkuste se hádat s nevrlým maďarským revizákem. Svátky, nesvátky, pokutu jsem musela zaplatit. No, nebylo to nic příjemného…

Náladu mi spravil až vynikající (ještě, aby za tu neskutečně vysokou cenu, nebyl) guláš, i když s tím to také bylo pěkně divoké. Z Náměstí hrdinů jsme pak měli rovnou zamířit na autobusové nádraží, odkud nám jel autobus zpátky domů, chtěli jsme si předtím ještě ale po všech těch beduínských kafíčkách dát něco typicky maďarského. A znáte snad něco, co by bylo pro Maďarsko typičtější, než pořádný nefalšovaný guláš?
Nacházeli jsme se ale dost mimo centrum  a na moc podniků, kde bychom se mohli najíst, jsme nenarazili. Byla tam sice nějaká italská restaurace, ovšem my jsme chtěli guláš, ne těstoviny a pizzu. Když jsme konečně našli typicky maďarskou restauraci, vlezli jsme dovnitř. Hned u dveří nás zastavila servírka s dotazem, zda máme rezervovaný stůl. Povedlo se nám najít asi ten nejvíc nóbl podnik v Budapešti, zřejmě jsem ale vypadali už dost hladově a servírce se nás zželelo, usadila nás k nějakému stolu a objednali jsme si. Na jídlo jsme čekali téměř půl hodiny a během čekání na náš vytoužený guláš jsme začínali lehce panikařit, protože každou chvíli jsme museli odejít na autobus. Do restaurace mezitím přicházely davy lidí, které posílali zaměstnanci pryč, s tím, že nemají místo. Někteří ovšem zůstávali čekat, až se stůl uvolní, tak strávili ve frontě třeba i čtyřicet minut jenom proto, aby se mohli najíst zrovna tam. No… guláš byl výborný, porce gigantická a obsluha milá, jen to čekání a cena… Autobus se nám stihnout podařilo a bříško bylo nanejvýš spokojené.
Trošku mi bylo smutno, když jsme Budapešť opouštěli, jde opravdu o neskutečné místo.
Rozhodně vám doporučuji si sem někdy zajet, jde o poměrně levnou destinaci. Ubytování jsme sehnali přes slevomat, vyšlo nás lehce nad dva tisíce s tím, že jsme byli ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu na dvě noci, se snídaní, vířivkou a saunou. Cesta nás celkem stála také necelé dva tisíce, když se to rozpočítá mezi dva lidi, zjistíte, že opravdu nešlo o nic drahého.

 

Lesoholka
<p>Jsem jen další ze sedmi miliard duší na tomto světě – v podstatě celkem nezajímavá zrzka s hlavou neustále v oblacích, která kdysi věřila tomu, že může být jiná, neobyčejná. Na svět jsem přišla před osmnácti lety a od té doby tak nějak (někdy méně, někdy více úspěšně) proplouvám životem. Ráda filozofuji o životě, ovšem ne nad sklenkou vína, ale spíše nad hrnkem dobré kávy či čaje, pozoruji oblohu, čmuchám skořici a hraju si na rádoby spisovatelku. Sem tam přejíždím štětcem po papíře, ztrácím se v barvách a nechávám se unášet tóny elektrických kytar a bubnů. Ráda bych procestovala celý svět v dodávce, otevřela si kavárnu v domečku na stromě a naučila se finsky.</p>

12 thoughts on “Budapešť

  1. V Budapešti jsem byla třikrát, vždycky si tam s kamarády zajedeme v létě o prázdninách na pár dní, je to opravdu nádherné město. Do té kavárničky, o které píšeš, jsme si jednou zašli, ale bohužel náš zážitek nebyl tolik pozitivní jako ten váš, kafe maj dobrý, to žádná, ale obsluha byla jedna velká katastrofa. Asi jsme měli prostě zrovna smůlu.
    Adventní Budapešť musí být také určitě krásná, bohužel mezi svátky se jen tak někam nedostanu :/

  2. Oba dva dny, co jsme kavárnu navštívili, byla obsluha moc příjemná, nejspíš jste měli opravdu jenom zrovna smůlu. Určitě se nenech jednou špatnou zkušeností odradit, až pojedete do Budapešti příště, určitě to zkuste znovu. Ta káva je výborná, nejen že naše chuťové buňky si tu kavárničku zamilovali, ale i naše peněženka. Ceny jsou opravdu směšné, tak doporučuji dát tomu ještě šanci 🙂
    To já bych zas naopak chtěla teď strašně moc zažít Budapešť v létě, přece jenom to ťapání, když je pod nulou, si člověk tolik neužije… 🙂

  3. Pěkné fotky 🙂 ty komunistické budovy mi připomínají náš letní výlet do Bulharska, když jsme vystoupili v Sofii. Metro vypadalo jak za komunistů, nesmělo se v něm ani fotit, Bulhaři neuměli anglicky. Koukám, že revizoři jsou všude stejní 😀 jinak to ale muselo být super, taky bych se tam někdy ráda podívala. Mně z alkoholu chutná snad jen Frisco, což se pomalu za alkohol ani považovat nedá 😀 kolem mě ale bohužel všichni pijí jak duhy 🙁 😀

    LENN

  4. dalsi misto, kde jsem nikdy nebyla :-/ oper super fotky. a klobasy jsem myslela ze jsou nemecka zalezitost? ocividne to ale maji vsude 😀 za to to ovoce bych si dala mnam

  5. Tohle bylo něco na způsob Frisca, nějaká sladká melounová 4% šťáva 🙂 Jinak mi ale alkohol také vůbec nic neříká.
    V Bulharsku jsem zase nebyla já, Sofie musí být krásná, ale chápu, že jen určitá část…
    Děkuji za milý komentář! 🙂

  6. Tak a teraz pridám Budapešť to svojho bucket listu, znie to ako veľmi zaujímavé miesto. S tým alkohol súhlasím, mne tiež nechutí (okrem Huberta Deluxe). 😀
    Mimochodom, ako chutí tá hrušková káva? Celkom ma to zaujalo.

  7. Krásný článek, krásné fotky 🙂
    Hlavní tržnice je opravdu jedinečné místo a věřím tomu, že po ránu a na prázdný žaludek je těch vůní prostě moc 😀 a ten revizor :/ no stane se, určitě je to nepříjemný, ale mam zkušenost, že než se dohadovat, tak radši zaplatit a jede se dál, přece jen turista v cizí zemi, snaží se z nás vytřískat i tu poslední kačku 😀
    když jsem byla v Budapešti já, tak do Domu Teroru vedla šííílená fronta, která nás od návštěvy úspěšně odradila, tak snad někdy příště 🙂
    Je fajn, že sis výlet užila naplno a co se týče Vánočních trhů a zklamání z nich, nic si z toho nedělej, v posledních letech se mi zdá, že trhy jsou v menších městečkách mnohem hezzčí než v metropolích 🙂

    DL ♥

  8. Skvělý zážitky! Byla jsem tam asi pár dní po vás 😀 Byla jsem tam poprvé a totálně se tam zamilovala. V euforii jsme s kamarádkami hned po příjezdu zapadly do prvního baru co jsme viděly hned u nádraží a při placení jsme se dost divily, třeba tomu, že si pan číšník sám naúčtoval poplatek za obsluhu! To jsme zíraly.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top