Cestování

Den druhý – S Trumpem a Putinem po Reykjavíku

Po třech hodinách spánku se v 0:55 polomrtvé zvedáme z postele a vyrážíme na autobus, který nás má dopravit k dalšímu autobusu, s nímž se pak už konečně dostaneme na letiště. První problém se objevil poměrně brzo (jak jinak taky). Na zastávce, z které nám měl autobus údajně podle internetu jet, stála cedule, že zastávka je dočasně zrušena. Rychle jsme se snažily dostat na následující zastávku, kde měl autobus stavit. Jenom jsme se od “údajně zrušené” zastávky dostaly trošičku dál, naskytl se nám pohled na náš autobus, který na zastávce, ignorujíc obrovskou ceduli, přece jen zastavil. Autobus se nám doběhnout nepodařilo a na další zastávku jsme to nestihly. Vypadalo to tak, že na letiště se nedostaneme, sekneme se v Londýně a tím naše severské dobrodružství skončí.
Naštěstí se nám podařilo dopravit se k letištnímu autobusu jiným busem, i když to vycházelo vážně na těsno. Po všech těch nervech, strachu a adrenalinu, jsme nakonec zjistily, že náš druhý autobus má shodou okolností asi dvacetiminutové zpoždění, což nám celkem hrálo do karet. Letiště Luton bylo to nejdivnější letiště, na kterém jsem kdy byla. Bylo takové dost malinké a vše měli tak zvláštně zorganizované. To, ke kterému gatu se máme dostavit, nám bylo oznámeno až 10 minut před tím, než se zavíral, s tím že jen samotná cesta k gatu trvala přes deset minut!
No, nějak jsme to zvládly… do letadla jsme se dostaly, i když asi hodinu a půl jsme čekaly než vzlétneme kvůli špatnému počasí. Bylo to poprvé, co jsem letěla s wizzairem a jsem z toho celá taková rozpačitá. Pro mě osobně zůstává vítězem nízkonákladových linek Ryanair. V letadle jsem si hezky pospala, vzbudila jsem se, až když jsme se dostali nad Island a byla jsem celkem v šoku, jak moc nízko letíme. Bylo opravdu ošklivé počasí – všude hustá mlha a do toho dost foukalo, sem tam to s letadlem hodilo do strany a vsadím se, že kdyby šlo otevřít okýnko a vyklonit se z něj, mohla bych se dotknout vodní hladiny, nad níž jsme letěli, jak moc nízko jsme byli.
Kolem desáté hodiny jsme přistáli v Keflavíku. Po výstupu z letadla jsem před takovou tou kontrolou dokladů zjistila, že pas i s občankou jsem si nechala v letadle. Pobíhaly jsme všude po letiště a snažily se najít někoho od wizzairu. Nakonec se nám povedlo najít slečnu, která okamžitě volala posádce našeho letu. Už v půlce hovoru se mi podařilo nahmatat pas i občanku v kapse od bundy, ale bylo mi trpné přiznat barvu, slečnu jsme totiž vyrušily při práci. Byla milá, ochotná, omlouvala se, že bohužel prý nic nenašly a popřála mi hodně štěstí s pátráním a já si v duchu nadávala, jak moc pitomá jsem.
Když jsme vylezly z budovy letiště, naivně jsme se rozhodly jít stopovat. Vzhledem k tomu, jak je Island drahej, chtěly jsme to celé pojmout co nejvíce low cost. Když jsme se dozvěděly, že Island je ráj pro stopaře, rozhodly jsme se ušetřit na dopravě do Reykjavíku. Bohužel, nevyšlo nám to. Všichni řidiči mávali, přátelsky se usmívali, ale nikoho jsme nezaujali na tolik, aby nás svezl (já říkala Zuzce, ať si vezme výstřih!). Odbelhaly jsme se zpět na letiště, koupily si lístky na autobus a já do sebe dostala předražené panini s nějakou houbovou věcí. Jen tak mimochodem – nesnáším houby, ale kdo mohl tušit, že sveppur jsou islandsky houby? Ale hlad byl silnější než mé chuťové buňky.
V Reykjavíku jsme zamířily nejdříve do banky, abychom si vyměnily peníze. Strejda google nás ale zavedl do té jediné banky, v které peníze nemění – do centrální banky. Koukali na nás trochu divně, když jsme přišly k přepážce a chtěly si směnit eura za islandské koruny. Pravděpodobně ale nejsme jediní, kdo poslouchá rady strýčka googla, protože tam měli pro cizince předtištěné mini mapičky, kde byla vyznačena cesta do té správné banky.
Moje první dojmy z Reykjavíku? Rozkopané , šedivé, ponuré a takové trochu depresivní město. Nakonec se můj pohled na hlavní město Islandu trochu zlepšil, po směně peněz a nákupu jsme totiž zamířily podél moře a přístavu do našeho nového dočasného domova. Tahle cesta už vypadala o něco líp, hlavně ten výhled na okolní kopce a hory byl úchvatný.        Ubytované jsme byly přes airbnb 40 minut chůze od takového toho úplného centra a bylo velmi skromné – dvě postele, zrcadlo, okno a skříň. Ve vedlejší místnosti pak malinké umyvadlo a záchod. Ano, správně jste postřehli, že jsem nezmínila žádnou sprchu. Ale vzhledem k tomu, že když jsem nám hledala ubytování, byly volné jen hotely v centru, za které bychom nechaly za deset dní 40 tisíc nebo tohle za 8 tisíc, volba byla jasná. Byly jsme ale dostatečně zásobované vlhčenými ubrousky a hned vedle nás stál plavecký bazén.

Vybalily jsme nákup (jako lednička nám posloužil okenní parapet), něco málo pojedly a odpočinuly jsme si. Zuzka mi pustila nějakej šíleně chytlavej song, který byl parodií na Trumpa a Putina. Celou dobu pobytu mi pak nehrálo v hlavě nic jiného, než tohle. Dokonce ani muzeum punku, kam jsme zamířily po odpočinkové fázi, to ze mě nedokázalo dostat. Nikdy jsem o žádném islandském interpretovi nic neslyšela, ale punk mám ráda a byla jsem příjemně překvapená, jak dobrej punk tady na Islandu vlastně mají. Co se týče toho muzea, bylo to to nejstylovější místo, co jsem kdy navštívila! Vyzkoušely jsme si spoustu koženejch oblečků, pokochaly se záchodem s hlavou britské královny a já si střihla sólíčko na bicí (chudák klučina, co tam prodával lístky – z mého dech beroucího hudebního výkonu se jen těžko někdy vzpamatuje).
Pak jsme si prochodily dvě hlavní turistické ulice, nakoupily suvenýry. Ehm, možná se vám zdá divné, nakupovat suvenýry hned po příjezdu, ale předpokládám, že nějakou dobu přece jenom zabere, než se ty pohledy odtud dostanou do Čech. Autobusem jsme se pak dopravily zpět domů, protože jsme byly vážně mrtvé vzhledem k tomu, kolik jsme toho za předchozí dny naspaly a dalších 40 minut chůze by pro nás už mohlo být smrtících. Před spaním jsme si pak chtěly na dobrou noc pustit nějaký ten islandský punk, nakonec jsme ale stejně skončily u Trumpa s Putinem…

Lesoholka
<p>Jsem jen další ze sedmi miliard duší na tomto světě – v podstatě celkem nezajímavá zrzka s hlavou neustále v oblacích, která kdysi věřila tomu, že může být jiná, neobyčejná. Na svět jsem přišla před osmnácti lety a od té doby tak nějak (někdy méně, někdy více úspěšně) proplouvám životem. Ráda filozofuji o životě, ovšem ne nad sklenkou vína, ale spíše nad hrnkem dobré kávy či čaje, pozoruji oblohu, čmuchám skořici a hraju si na rádoby spisovatelku. Sem tam přejíždím štětcem po papíře, ztrácím se v barvách a nechávám se unášet tóny elektrických kytar a bubnů. Ráda bych procestovala celý svět v dodávce, otevřela si kavárnu v domečku na stromě a naučila se finsky.</p>

6 thoughts on “Den druhý – S Trumpem a Putinem po Reykjavíku

  1. Když jsem byla na dovolené, dvanáct hodin mi sluchátka do uší pumpovala směs asi čtyřiceti písniček. Celý následující týden jsem se toho nemohla zbavit, a když už se mi to podařilo, jeli jsme zpátky a čekalo mě další pouštění těch samých písní. 😀 Jinak Island ti závidím jen o trošku méně než Londýn! Suvenýry vždy kupujeme taky hned po příjezdu, ačkoli já mám takovou tradici, že vždy poslední den utratím všechno, co zbylo, protože by se to přece nevyplatilo měnit zpátky. 😀

  2. Super, že nejsem jediný magor, co utrácí za suvenýry hned při příjezdu! 😀
    Měnit zpátky islandskou korunu by se nevyplatilo už vůbec… vzhledem k tomu, že se nedá vyměnit nikde jinde než na Islandu 😀
    Čtyřicet písniček ještě jde, zkus vydržet poslouchat osm dní dvě písničky!

  3. Tento článek mě příjemně překvapil, já na tohle moc nejsem. Vyhecovala jste mne abych se podívala do muzea Punku, moc rada bych se tam podívala jako velká fanynka.��Moc hezky napsaný článek ráda si přečtu další od vas.
    Přeji příjemný zbytek večera, blogerka LuccyVegg ��

  4. Celý ten váš výlet vypadá dost punkově, ale zároveň je mi sympatické, že si vždycky nějak poradíte (vlhčené ubrousky a plavecký bázén jako sprcha jsou super :D). Island mě láká přírodou, ale je pravda, že jsem o městech nic extra neslyšela. Takže mě ani nepřekvapuje, jestli je to tam docela depresivní.

    1. Budovy působí na první pohled fakt šílené depresivně, ale možná to bylo i tím, že bylo všechno zrovna rozkopané a rozestavěné 🙂 Islanďani jsou ale tak strašně milí lidé, že tě z těch depresí rychle dostanou… no jo, Seveřané 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top