Cestování

Den první – Spálené potterheadky ve víru velkoměsta

Po téměř nekonečně dlouhém čekání je to tu!  V  3:58 vyzvání budík a já místo toho, abych tradičně nadávala, že chci ještě spát, jsem okamžitě na nohách. V rychlosti na sebe hodím oblečení, na záda si dám svou mini cestovatelskou šestikilovou krosničku, s jejímž obsahem si budu muset vystačit následující dva týdny. A vzhledem k tomu, že většinu místa zabírá rychlovarná konev a brašnička s foťákem – oblečení si beru minimum, tak to budou hodně smradlavé dva týdny. Ve 4:30 jsme na letišti a v 6:00 už sedíme v letadle (letíme s nízkonákladovkou, proto máme tak maličké zavazadlo). Když dorazíme v 7:00 do Londýna, je poměrně chladno a naše žaludky se domáhají potravy tak hlasitě, že troubení vuvuzely je proti tomu jen šepotáním. Po předražené letištní snídani a zběsilém pobíhání sem a tam jsme konečně se Zuzkou našly zastávku, z které nám jede autobus na nádraží King’s Cross. Pochopitelně, že jsme se mohly nechat odvézt někam blíž k centru, ale to bychom neviděly nástupiště 9 ¾ a nekoupily si plátěnku s Pobertovým plánkem!       Jakmile jde o Harryho, pohodlí musí jít stranou! Během naší jízdy autobusem jsem při listování palubním časopisem narazila na článek týkající se středních Čech a tipů, kam vyrazit v této oblasti na dovolenou. Byla jsem příjemně překvapena, když jsem zjistila, že Angličané se od doby, kdy jsem byla v této zemi naposledy, stačili informovat o tom, že Československo se rozdělilo na dva samostatné státy, a že naším hlavním městem není Brno.

Z nádraží jsme zamířily k St. Pauls Cathedral, z jejíhož vrcholu jsme se chtěly pokochat Londýnem, ale vzhledem k tomu, že jsme měly na zádech krosny, přes prohlídku tašek bychom se jen těžko dostaly a pokud by se nám to přeci jen povedlo, tak by se panu hlídači naskytl úžasný pohled na mé kalhotky poházené úplně všude po zavazadle a o to jsem tak úplně nestála… Od katedrály jsme se přesunuly přes Millenium Bridge k Shakespeare’s Globe, pak jsme se po Southware Bridge vrátily zpět na druhý břeh Temže, kde nás opět doběhl hlad a koupily jsme si nějaké super zdravé a super pálivé (au!) jídlo , s kterým jsme se šly posadit k řece, odkud jsme pozorovaly sluncem zalitý Londýn. Jo, čtete správně… sluncem zalitý Londýn, dokonce toho slunce bylo tolik, že jsme se se Zuzkou během naší téměř dvacetikilometrové procházky po Londýně stihly spálit. Jako spálit se v Londýně… to se jen tak někomu nepovede!

 Po obědě jsme navštívily Tower a St. Katherine’s Docks. Když jsme viděly ty krásné malebné kavárničky a restaurace lemující doky, nejednou jsme zalitovaly toho, že jsme chudé studentky, a že naše finanční zásoby by takovou kávičku s dortíčkem v této lokaci nebyly schopné pokrýt. Místo kávičky v docích, jsme tedy pokračovaly v naší procházce. Zamířily jsme na Leadenhall Market – do Příčné ulice. Z té jsem byla malinko zklamaná, nikde ani jediný odkaz na Harryho. Každopádně místo to je velmi zajímavé, Příčnou ulici v tom celkem snadno poznáte a na rozdíl od King’s Cross se to tu nehemží turisty. Kolem čtvrté hodiny nás malinko začal tlačit čas, zjistily jsme, že máme asi dvě hodiny na to dojít na místo srazu s couchsurferem Vojtou. Nevím, jak moc je vám známý couchsurfing, takže ve zkratce – je to stránka pro cestovatele, kteří buď hledají místo, kde na svých cestách složit hlavu nebo sami svůj domov nabízí ostatním cestovatelům k přespání. Vše je zdarma, tak nějak se ale očekává, že svému hostiteli nějaký ten dáreček přinesete, uvaříte mu něco tradičního z kuchyně vaší země, seznámíte ho se svou kulturou, naučíte ho základy vaší řeči… Poprvé jsem se o tom dočetla v jedné ze Ziburových knih, tak jsem se rozhodla otestovat couchsurfing na vlastní kůži. Problémem bylo, že nebylo v našich silách dojít na smluvené místo včas, protože jsme si tvrdohlavě usmyslely, že nebudeme v Londýně utrácet nesmyslně vysoké peníze za metro a odťapeme si vše po svých. Rychle jsme doběhly k London Eye, kde probíhala zrovna nějaká pouť. V tu chvíli mě celkem mrzelo, že se nemůžeme zdržet, vypadalo to vážně skvěle.  U budovy Parlamentu jsem dostala vraždící náladu, kdyby byla v Příčné ulici k sehnání kouzelnická hůlka, nezaváhala bych ani minutu, a ty davy turistů bych zlikvidovala bez mrknutí oka, akorát celkový dojem z památek kazí. (Uznávám, že tahle poznámka je ode mě jako od turistky trošku mimo.) Začínaly jsme být dost vyřízené, po čtyřech hodinách spánku, celodenním taháním krosny na zádech a dvaceti kilometrech v nohách ve třiceti stupních, jsme opravdu musely vypadat přenádherně… a ještě nádherněji jsme musely vonět.

Nakonec jsme přeci jen do toho metra za pět liber vlezly, u Buckinhgamského paláce (kde mi Zuzka dělala ostudu, když si objednávala u prodavače opravdu velmi tmavé pleti Magnum a jeho příchuť popisovala spojením “black Magnum”) jsme totiž zjistily, že na místě máme být za půl hodiny a nezdálo se nám reálné ujít za tu dobu dalších šest kilometrů. Za Vojtou jsme dorazily trochu se zpožděním a celkem se divím, že se neotočil a neutekl, když nás viděl. Asi jste podle jména poznali, že šlo o Čecha. Byla to má první zkušenost s couchsurfingem, upřímně dost jsem se zpočátku bála domlouvat si ubytování u někoho úplně cizího, tak jsem si zvolila alespoň českého hostitele, ne cizince. A i když jsme u Vojty strávily asi jen pět hodin (dorazily jsme k němu kolem osmé a v 0:55 už jsme mířily na letiště), byla to super zkušenost a jsem si jistá, že couchsurfing budu používat mnohem častěji. S Londýnem jsme si tedy poradily, teď doufejme, že si poradíme i s Islandem!

Lesoholka
<p>Jsem jen další ze sedmi miliard duší na tomto světě – v podstatě celkem nezajímavá zrzka s hlavou neustále v oblacích, která kdysi věřila tomu, že může být jiná, neobyčejná. Na svět jsem přišla před osmnácti lety a od té doby tak nějak (někdy méně, někdy více úspěšně) proplouvám životem. Ráda filozofuji o životě, ovšem ne nad sklenkou vína, ale spíše nad hrnkem dobré kávy či čaje, pozoruji oblohu, čmuchám skořici a hraju si na rádoby spisovatelku. Sem tam přejíždím štětcem po papíře, ztrácím se v barvách a nechávám se unášet tóny elektrických kytar a bubnů. Ráda bych procestovala celý svět v dodávce, otevřela si kavárnu v domečku na stromě a naučila se finsky.</p>

7 thoughts on “Den první – Spálené potterheadky ve víru velkoměsta

  1. Skvělý článek! Já takhle v poslední době vyrazila akorát do Chomutova, ale vstávat jsem musela ještě dřív. 😀 A ty fotky… Musím se na ně dívat pořád dokola, dovolená v Londýně je můj sen. Ale s mou fobií z letadel to vidím spíš na dvaadvacet hodin v autobuse. 😀

  2. Tak to se dá taky zvládnout… 🙂 Mně osobně třeba dlouhé cesty autobusem nevadí, ale chápu, že každý má tohle jinak 😀 Jinak věřím, že do Londýna se určitě někdy podíváš, přece jenom to není tak daleko. Určitě se ti tvůj sen brzy splní 🙂

  3. Jejda, koukám, že jsem prošvihla takových článků! Naposledy si vzpomínám, že jsem četla, jak se na Island chystáte, no a vy už to máte za sebou 😀 Tak já to jdu teda všechno poctivě dohnat 🙂
    Jinak ten Couchsurfing zní suprově, nikdy jsem o tom neslyšela, ale možná to omrknu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top