Cestování

Den šestý – Yoko Ono ještě žije?

  Ráno jsme se probudily do dalšího slunečného dne. V šestnácti stupních a za jasné oblohy bez mráčků jsme vyrazily do krásného parčíku, který předešlý den objevila Zuzka během toho, co jsem se kochala nádhernou krajinou plnou vodopádů. Seděly jsme na lavičce, pozorovaly kachny a cpaly se borůvkami. Naším dopoledním plánem bylo omrknout znovu tržnici, které jsem si já osobně příliš při první návštěvě neužila vzhledem k našemu rychlovýletu. Tentokrát se nám tam podařilo ulovit pár suvenýrů (především potraviny – sušené ryby, sušené jehněčí, lávový sýr), drze jsme chodily od jednoho stánku ke druhému a ochutnávaly nabízené potraviny. Ach bože, ty jejich sladkosti!  Vzhledem k tomu, že kluci měli na dnešní den vlastní plán (Modrou laguny a jízdu na buginách), neměly jsme k dispozici auto, proto jsme se zvolily jako cíl našeho výletu nedaleké městečko Hafnarfjodur – město elfů. Tedy alespoň tak zněl původní plán… vše nakonec ale dopadlo úplně jinak. Vzhledem k tomu, že jízdenky na veřejnou dopravu v Reykjavíku nejsou přestupné (dáváte je při vstupu do autobusu řidiči, který vám je už nevrátí) a nás čekalo mraky přestupů, rozhodly jsme se zainvestovat do Reykjavík city card. V mém chytrém průvodci, který se opět projevil jako nehorázný lhář, byla uvedena částka za tuto kartičku mnohem nižší, než na kolik nás ve finále přišla. Průvodce nás informoval o tom, že s touto kartou můžeme jezdit autobusy zdarma, po důkladném propočítávání, kolik jízdenek potřebuje na cestu za elfy, jsme zjistily, že pár stovek bychom na tom přece jen ušetřily. Zamířily jsme tedy do nejbližšího infocentra a poprosily je o dvě městské karty, když nám paní prodavačka sdělila finální částku, kterou jsem měly zaplatit, maličko se mi udělalo mdlo. Kartičky jsme si ale koupily, kromě nich jsme také dostaly informační brožurku. V té jsme se dočetly spoustu věcí, o kterých mě můj velechytrý průvodce neinformoval. S touto kartičkou jsme mohly navštívit zdarma všechna městská termální koupaliště, několik vybraných muzeí, galerií, projet se lodičkou na ostrov Videy,… Vzhledem 24 hodinové platnosti kartičky, jsme trochu překopaly náš původní plán. Místo elfského městečka, jsme zašly do národního muzea a galerie. Řeknu vám to úplně na rovinu, ani v jednom případě není moc o co stát, a to kulturní instituce tohoto typu navštěvuji poměrně ráda.

  Já osobně jsem se nejvíce těšila na jízdu lodí. Nejdříve jsme měly trochu problém s nalezením odjezdového místa lodičky – v přístavu jsme se dozvěděly, že odtamtud v ten daný čas, v který jsme chtěly, loď nevyplouvá. Podle google map se nám podařilo sice to správné místo nakonec najít, ale když jsme tam došly, byly jsme tam jediné, nikde nestála žádná informační cedule… bylo to prostě jen obyčejné molo, jenže těch tam bylo stovky. Jsme ale holky šikovný, trefily jsme to a hurá na rozbouřené moře! No… rozbouřené teda úplně nebylo, i když Zuzce těch pár vln stačilo k tomu, aby se její nevolnost z rána znovu ozvala. Vážně jsem uvažovala o tom, že si od Zuzky odsednu, když jsem viděla, jakými všemi odstíny zelené je zbarven její obličej, jako správná kamarádka jsem ale toto riziko býti pozvracená nakonec podstoupila.

  Z ostrova jsem byla nadšená, zamilovala jsem se hlavně do dvou houpaček, které byly umístěné tak, že jste z nich měly nádherný výlet na moře a okolní hory. Nebýt Zuzčiny nevolnosti (kterou ovšem nezpůsobila naše plavba, necítila se dobře už od rána, ale spíše něco z našich instantních gastronomický specialit) dokázala bych tam strávit věčnost. Ostrov jsme prolétly ale jen tak v rychlosti, abychom mohly co nejdříve do našeho skromného příbytku. Ostrov Videy je známý především památníkem Johna Lennona, který vznikal pod taktovkou Yoko Ono – Imagine Peace Tower. Od 9.10. (dne, kdy se Lennon narodil) do 8.12. (den, kdy byl Lennon zavražděn) památník svítí, a i když jsme sice neměly to štěstí vidět ho rozsvícený, opravdu na mě zapůsobil. Nápis Imagine Peace zdobí památník hned ve čtyřiadvaceti jazycích.  Když jsme se vzdělávaly o okolnostech vzniku tohoto památníku u informační tabule, něco nám na tom celém nesedělo. Datum Lennonovy vraždy, datum vybudování památníku… ale co ta Yoko Ono? Beatles jsou jednou z kapel, kterou vydržím poslouchat hodiny, proto se poměrně dost stydím za to, že jsem si myslela, že Yoko už není mezi živými. No, očividně je… bože, já jsem ale kulturní barbar!

   Cesta domů byla dlouhá – na naší trase z výstupního bodu se nám bohužel nepodařilo najít autobus, který by nás dopravil až do cíle. Mně osobně procházka nevadila, ovšem Zuzka vážně nevypadala nejlépe. Byla ale velmi statečná a došla to. K večeru se ozvali kluci, jak to s námi vypadá, jestli jsme ready na tu večerní dohodnutou grilovačku. A v tu chvíli se ve mně odehrával vnitřní boj – strašně moc jsem toužila po teplém jídle, omlouvám se všem vegetariánům, ale vidina masa, mě po tom týdnu na pečivu, suchém kuskusu a nudlích lákala tak moc… na druhou stranu, bylo mi blbé nechat tam Zuzku samotnou. Kde je nějaká spravedlnost? Proč já bych si měla cpát pupík a Zuzka nechat obsah svého žaludku v záchodové míse? Nakonec po diskuzi se Zuzkou, která stejně zbytek dne jen prospala, jsem se na grilovačku vyrazila sama. Byla to asi ta nejdivnější grilovačka, kterou jsem za celý svůj život zažila. Gril jsme použili jen takový ten cestovní – jednorázový, který kluci koupili v supermarketu a místo, na kterém jsme to celé spáchali byla ulice před jejich domem. Vypadali jsme trošku jako bezdomovci… no jo, někdo tady tu ostudu Čechům udělat musel. Teď ale k samotnému jídlu… bože, to bylo žrádlo! Poprvé ve svém životě jsem ochutnala jehněčí a teda mňam (opět se omlouvám všem vegetariánům). A ty vařené brambory k tomu! No, prostě nebe v hubě! Kluci si totiž po celou dobu svého pobytu mohli dopřávat takového luxusu jako je kuchyně a sprcha!  Večer se nesl ve velmi příjemném duchu, když jsem pak odcházela, dostala jsem s sebou obrovskou výslužku. Kluci následující den totiž už odlétali zpět do Čecha potřebovali se zbavit jídla, které jim zbylo. Jejich dary jsem velmi ráda přijala, obzvláště vařené brambory jsem přivítala s nadšením. Kromě jídla jsme ale byly obdarovány i třemi flaškami nějakého alkoholu, to jsem zvědavá, co si s tím počneme… já jako člověk, který alkohol nepije a zvracející Zuzka…  Schválně, nechám vás hádat, jak si myslíte, že jsme s tímto darem naložily? Malou nápovědu naleznete na mém instagramu.

Lesoholka
<p>Jsem jen další ze sedmi miliard duší na tomto světě – v podstatě celkem nezajímavá zrzka s hlavou neustále v oblacích, která kdysi věřila tomu, že může být jiná, neobyčejná. Na svět jsem přišla před osmnácti lety a od té doby tak nějak (někdy méně, někdy více úspěšně) proplouvám životem. Ráda filozofuji o životě, ovšem ne nad sklenkou vína, ale spíše nad hrnkem dobré kávy či čaje, pozoruji oblohu, čmuchám skořici a hraju si na rádoby spisovatelku. Sem tam přejíždím štětcem po papíře, ztrácím se v barvách a nechávám se unášet tóny elektrických kytar a bubnů. Ráda bych procestovala celý svět v dodávce, otevřela si kavárnu v domečku na stromě a naučila se finsky.</p>

4 thoughts on “Den šestý – Yoko Ono ještě žije?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top