Cestování

Jak jsem si z Paříže jako suvenýr puchýře odvezla

Z Kodaně nás čekala 18 hodinová cesta do Paříže. Bylo to teda něco… pokud jsem předtím Flixbus vychvalovala až do nebes, teď bych řidiče zasypala sprostými nadávkami. Taková zima neskutečná! Lidi byli oblečení v bundách a stejně se klepali zimou, toaletní papír chyběl na záchodě už před tím, než jsme vyjeli a pánové řidiči komunikovali jen francouzsky. Oproti první jízdě s českými řidiči, kteří se nám po příjezdu omlouvali za pětiminutové zpoždění a veškerá hlášení říkali v češtině, němčině i angličtině… Co se dá také čekat od Francouzů, že? Nechci působit jako nějaká fiflenka, ke štěstí mi stačí málo, ale ta zima byla vážně k nevydržení.

Dost ale se stěžováním si, přejděme k něčemu hezčímu. Poté, co jsme přijeli do Paříže, jsme hned zamířily do hostelu, kde jsme měly strávit následující tři noci. K našemu milému překvapení nás ubytovali místo v hostelovém pokoji v pokoji hotelovém, který jsme měly jen pro sebe a se snídaní zdarma. Někde na jejich straně se zkrátka vyskytla chybička a paní na recepci to vyřešila takhle s tím, že jsme nemusely doplácet ani korunu, protože chybka byla jejich, ne naše… možná ten svůj názor na Francouze přeci jen přehodnotím…

Po krátkém odpočinku a teplé sprše jsme zamířily k Eiffelově věži. Už se dávno setmělo, takže tou dobou byla již rozsvícená. Podle mého názoru se nejedná o nic jiného než o obrovský kýč, ale tak když už v té Paříži jsme… poté jsme sešly k Seině, kde na nás čekala lodička, na které jsme měly objednanou hodinovou plavbu s výkladem o pařížských památkách a s výbornou crepe palačinkou. Celou plavbu jsem pak strávila zapatlaná od čokolády, ale stálo to za to. Musím říct, že noční Paříž mě uchvátila. Všechny ty nasvícené historické památky působily velmi impozantně.

Další den jsme si všechny tyto památky daly za denního světla. Začaly jsme mrakodrapem Montparnasse, kde jsme z 59. patra shlížely na celou Paříž. Počasí nám zrovna nějak extra nepřálo, teda ehm… bylo v tu chvíli asi 12°, kdežto u nás v Čechách prý zrovna hustě chumelilo, takže si asi nemáme moc na co stěžovat, ale ta viditelnost opravdu nebyla zrovna nejlepší. Každopádně i tak to byl krásný pohled.

Z Montparnasse jsme se přesunuly do Lucemburských zahrad, které byly i v tomto ročním období krásné, ani si nedokážu představit, jak nádherné to musí být na jaře nebo třeba v létě. Tam jsem se i jako správný český turista posilnila svými tousty (řízky bohužel nebyly k dispozici) a pokračovaly jsme přes Sorbonnu, katedrálu Notre Dame, až k největšímu pařížskému hřbitov Péra-Lachaise, kde jsou pohřbeny tací velikáni jako například Honoré de Balzac, Jean de la Fontaine, Fryderyk Chopin, Jim Morrison nebo Édith Piaf.Z hřbitova jsme pokračovali až k bazilice Sacré-Cœur, která se pro mě stala nejkrásnějším místem celého města. Když vystoupáte všechny schody, a že jich je, naskytne se vám téměř stejně krásný výhled na Paříž jako z mrakodrapu Montparnasse. A protože už na nás pomaličku padala únava, následovaly jsme příkladu mnohých dalších návštěvníků, sedly jsme si na schody, užívaly si výhledu a do toho nám hrál úžasný pouliční zpěvák na kytaru. Byla to vážně nádhera, obzvlášť pak když během jeho podání Purple Rain začalo opravdu pršet – schovaly jsme se s mamkou pod deštník, umělcův krásný hlas se prolínal s bubnujícím deštěm. Lidí kolem nás pomaličku ubývalo, až to nakonec kvůli nepříznivému počasí musel zabalit i sám zpěvák.  Déšť však trval jenom chviličku, když jsme došly k naší další zastávce Molin Rouge, nebylo po něm už ani stopy. Naší téměř třicetikilometrovou procházku jsme zakončili u Vítězného oblouku, odtud už jsme pak jely zpátky na hotel metrem, moje nohy totiž už odmítaly spolupracovat. Nešlo ani tak o tu našlapanou vzdálenost jako spíše o to, že jsem pochopitelně neměla turistickou obuv, ale čistě zimní městské botičky z kožíškem, jejichž podrážka není na tyhle výlety úplně dělaná. Ale já za to nemůžu! To mamka! Já si turistický boty vzít chtěla, ale mamka byla toho názoru, že zimní boty budou prostě lepší…

 

Poslední den jsme pak navštívili Louvre a jeho okolí a konečně se nám podařilo najít nějak vánoční trhy! Asi to bylo způsobené hlavně situací, jaká zrovna v hlavním městě Francie panuje, ale kromě maličkatého vánočního trhu u Sacré-Cœur, jsme doposud na žádný pořádní vánoční trh nenarazily, z čehož jsme byly poměrně zklamané. Kousek od Louvru se nám ale podařilo na jeden narazit a řeknu vám, že to byl nejdivnější vánoční trh, jaký jsem kdy viděla. Kromě svařáku, který jste si mohli zakoupit v nádherně vánočně nazdobených stáncích, jste si mohli vyzkoušet třeba i aquazorbing nebo střílení na gumové kachničky. My osobně jsme daly přednost tomu svařáku, polévce a řetězovému kolotoči, které naprosto miluji.

Večer jsme strávily v jednom malém bistru kousek od autobusové zastávky flixbusu, který nás měl odvést zpět domů. A dělali tam teda vážně výborný pho! Jak typicky francouzský pokrm, že?  Nebojte se, nebyla bych to já, kdybych neochutnala i něco typického pro zemi, do které jsem zavítala. Původně jsem měla v plánu ochutnat šneky, které prodávali například i na trzích, ovšem vzhledem k tomu, že se nejedná úplně o nejlevnější záležitost a minimální počet kusů, který si musíte koupit, je deset, rozhodla jsem se to neriskovat. Nakonec tedy vyhrála francouzská polévka Vichyssoise z pórku a brambor.

A nějaké slovo závěrem? Paříž je nepochybně krásným městem, i když na můj vkus je možná až moc přeceňovaná (obzvlášť Eiffelovka – je to prostě jen velká přesvícená kýčovitá věž). Dlouho jsem jí měla na svém seznamu must visit a jsem ráda, že si ji konečně z toho seznamu mohu odškrtnout. Bylo to krásné, ale znovu bych se tam vrátit už nemusela. Většina Francouzů je přesně taková, jak se říká, všechny budovy působí strašně velkolepě a chladně. A co si budeme, Paříž není jenom o krásných památkách a nákupních bulvárech, stačí se jenom maličko vzdálit od centra a dýchne na vás chudoba a utrpení lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou. A té špíny a zborcených budov, i to je součástí Paříže a určitě bychom před tím jako turisté neměli zavírat oči.

Lesoholka
<p>Jsem jen další ze sedmi miliard duší na tomto světě – v podstatě celkem nezajímavá zrzka s hlavou neustále v oblacích, která kdysi věřila tomu, že může být jiná, neobyčejná. Na svět jsem přišla před osmnácti lety a od té doby tak nějak (někdy méně, někdy více úspěšně) proplouvám životem. Ráda filozofuji o životě, ovšem ne nad sklenkou vína, ale spíše nad hrnkem dobré kávy či čaje, pozoruji oblohu, čmuchám skořici a hraju si na rádoby spisovatelku. Sem tam přejíždím štětcem po papíře, ztrácím se v barvách a nechávám se unášet tóny elektrických kytar a bubnů. Ráda bych procestovala celý svět v dodávce, otevřela si kavárnu v domečku na stromě a naučila se finsky.</p>

3 thoughts on “Jak jsem si z Paříže jako suvenýr puchýře odvezla

  1. Já Flixbus nemusím obecně, měla jsem s nimi problémy téměř při každé cestě :D. Ale teda ta Paříž je boží. Byla jsem tam zatím jen dvakrát, ale moc se těším, až se tam zase vrátím. Já tu “kýčovitou” Eiffelovku zkrátka můžu :D. Ale jinak Francouze taky nemusím, to s tebou souhlasím :).

  2. Krásný článek! Píšeš opravdu poutavě a čtivě. Paříž musela být určitě krásná, ale mě třeba vůbec neláká. Jak píšeš, Eiffelovka je možná přeceňovaná, ale je její dominantou, takže kdybych se tam někdy náhodou podívala, určitě ji nesmím vynechat. 🙂

    1. To chápu, však já ji taky musela vidět. Je to prostě jedna z těch věcí, kterou aspoň jednou za život prostě vidět chceš 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top