Cestování

Sbohem, Islande – nahaté, napapané a spokojené

Kluci nás opustili a s nimi i auto, kterým jsme se po Islandu přepravovali. Naše další výlety musely býti tedy směrovány jen po okolí Reykjavíku. I z tohoto důvodu jsem se rozhodla pro vás poslední tři dny našeho severského dobrodružství sepsat do jednoho článku. Přeci jenom námi navštívená místa už nebyla natolik zajímavá a ke všemu jsem si já blbá zapomněla sedmý den foťák v naší islandské komůrce (díře, kumbálu, přístěnku pod schody, ale bez schodů,… pořád ještě nevím, jak tomu našemu low cost bydlení říkat, aby to vystihlo jeho pravou podstatu)…

Ráno poté, co nás zde kluci zanechali, jsem vstávala opravdu brzy, abych ještě stačila naplno využít výhody naší city card. Mezitím, co Zuzka chrněla, já jsem si dávala do těla v městském bazénu, kam jsem měla díky městské kartě vstup zadarmo. No, dávala do těla… ono to s tím plaváním nebyla zas až taková sláva, spíše jsem se válela ve venkovních mini bazéncích s termální vodou.  Většinu času jsem strávila ve vodě o 38 stupních, na vyšší teploty mé tělo není stavěno. Bazén to byl krásný, v Čechách bychom něco podobného hledali jen marně, připadala jsem si tam ale tak trochu jako vetřelec. Značně jsem totiž snižovala věkový průměr, který se i s mým přičiněním určitě pohyboval kolem 80 let. Také to bylo snad jediné místo na celém Islandu, kde jsem slyšela opravdu jen čistě islandštinu. Tahle země je totiž doslova zaplavená turisty, angličtina, němčina a překvapivě i čeština se na vás valí ze všech stran.  Tady ovšem ne… uznávám, že mě asi mohlo napadnout, že v sedm ráno tu bude takovéto složení návštěvníků. Nenechala jsem se ale zvědavými pohledy Islanďanů rozházet, naplno jsem si užívala teplé vody na mé kůži (konečně!) a zaposlouchala se do místní řeči.

Po dvouhodinové čvachtačce jsem se vrátila zpět za již vzbuzenou Zuzkou. S potěšením jsem si všimla toho, že její obličej má zase zdravou barvu. Opravdu se cítila lépe, a tak jsem se rozhodly vydat se na naši výpravu za elfy která nám předchozí den nevyšla. Počasí se značně pokazilo, sluníčko téměř celý den nevylezlo a pořádně jsme zmokly. Nevím, jestli to bylo tím ošklivým počasím nebo jsme nebyly elfům dosti sympatické, každopádně žádného jsme v Hafnarjodoru nepotkaly. Prošly jsme si městečko, navštívily místní muzeum, Zuzce se podařilo najít kešku, poseděly jsme chvíli v kavárně a vydaly se zpět do Reykjavíku. Bohužel, to vše bez  fotografií…

V Reykjavíku jsme pak ještě navštívily ZOO, která byla na zvířata poměrně chudá, já jsem si ale jako milovnice lišek přišla na své. Den jsme pak zakončily v muzeu penisů. Ano, přesně tak. Copak jsem vám už netvrdila v předchozích článcích, že Islanďané jsou zvláštní? Když jsme se dozvěděly, že něco takové tady mají, bylo jasné, že takovou kuriozitu si nemůžeme nechat ujít. K vidění zde byly opravdu zajímavé kousky, většinou byly zvířecího původu, ovšem našlo se zde i několik lidských exemplářů. Zajímavě řešený zde byl i design celého muzea – například kliky od záchodů byly k pokukání.

Předposlední den naší netradiční dovolené jsme se rozhodly zakončit slavnostním obědem v některé z místních restauracích. Po všech těch dnech na instantní stravě je to konečně tady – jdeme ochutnávat islandské speciality! Rezervovaly jsme si stůl v Restaurant Reykjavík, kterou nám doporučil Vojta během našeho pobytu v Londýně. Bylo to to nejlevnější, co se tady v hlavním městě dá sehnat. Šlo o bufet formou „all you can eat“ za v přepočtu na české peníze asi šest set korun, za což si tu normálně nekoupíte ani polévku. Vojta si to ale chválil, prý se tu najedl naprosto královsky, tak jsme se rozhodly, že mu budeme důvěřovat. A chybu jsme určitě neudělaly… tolik, kolik jsem toho tady do sebe natlačila, jsem snad nesnědla za celý náš pobyt na Islandu!

Začaly jsme polévkou. Doufaly jsme v nějakou jehněčí nebo rybí, zkrátka v něco trochu typičtějšího pro tuto oblast, než je brokolicový krém… každopádně byl výborný a domácí chléb k tomu také. Pokračovaly jsme hlavním chodem s tím, že jsme se nemohly rozhodnout, co si na talíř nabrat, a tak jsme si nabraly od každého trošičku. Syrově vypadajícím rybím hlavám a jiným částem těla jsem se vyhýbala, stejně tak jako bramborovému salátu a krevetám. Za to jsem si nandala hromadu jehněčího masa, salátu, červené řepy, ovčího sýru a nějakých zvláštně tvarovaných těstovin. S radostí jsem se pustila do jehněčího, ovšem hned po prvním soustu jsem zjistila, že tohle nebyla dobrá volba. Už od pohledu to vypadalo zvláštně, ale řekla jsem si, že to zkusím… neměla jsem to dělat. Netuším, jakou formou to bylo připravené, každopádně bylo to jak žvýkačka. Jehňátko u mě tentokrát nezabodovalo. Za to losos mě velice příjemně překvapil. Byla to jediná sýrová ryba, kterou jsem byla ochotná pozřít. A vůbec toho nelituju! Byl vážně výborný! Zuzka stejně jako já byla zklamaná jehněčím masem, nemohla si ale vynachválit těstovinový salát. To, co ji ovšem nehorázně vytočilo, byl výskyt oliv v bramborovém salátu. Tak moc si ho chtěla dát, ale když zjistila, že v něm jsou olivy! No, takhle rozhořčenou Zuzku jsem nikdy neviděla!

Naše gastro jízda pokračovala dezerty. Brownies s bílou čokoládou bylo nebe v hubě! Cheesecake, na který jsem se já osobně ale těšila mnohem více, už nedopadl tak dobře… vypadal krásně, jakmile jsem ho ale ochutnala… no, řekněme, že do lehkého a svěžího dezertu to mělo daleko. Bylo to snad cukrovatější než samotný cukr! Ten krém byl tak šíleně sladký, že se to bohužel nedalo pozřít. Chutě jsme si ale rychle spravily zmrzlinou, a protože jsem se nemohla rozhodnout, jakou příchuť si dám, nandala jsem si hned tři! Asi si dokážete představit, že můj žaludek, který je zvyklý na ovesné vločky, ovoce, rýži a podobné potraviny, se maličko bouřil. Sice jsem se tak následující dvě hodiny nemohla ani pohnout, ale stálo to za to!

Po obědu monstrózních rozměrů jsme se vydaly do malého městečka Seltjarnanes, o kterém jsem se dočetla na jednom zahraničním blogu, že by se tam mělo nacházet termální koupání a maják. Koupání tam bylo a bylo neskutečné nádherné, sice o rozměrech dětského bazénku, ale přímo na kamenité pláži u moře. Díky tomuto výletu jsem si konečně mohla odškrtnout ze svého seznamu hambaté koupání… Ono z jedné strany sice bylo širé moře a hory, z té druhé ovšem silnice. Během první hodiny našeho rochnění, tudy ale neprojelo ani jedno jediné auto, nepáchla tamtudy ani jediná lidská noha. Proto jsem se odhodlala sundat spodní prádlo. No, pochopitelně v tu chvíli, začaly kolem proudit davy lidí… aneb opět dělám Čechům ostudu! Nakonec došlo i na koupačku v moři. Překvapivě ani nebylo tak studené… pokud vás už nebaví jezdit k moři do Chorvatska, nezdráhejte se vyzkoušet Island!

Asi jste si povšimli, že na fotkách je i jedna z flašek, kterou nám darovali Tom s Michalem, nakonec na ně přeci jen došlo! Normálně alkohol nepiju, nějak mi to prostě nejede, tohle ale bylo ořiškový! Já a oříšky? Definice pravé lásky! Zbylé dvě jsme ovšem nechali v pokojíku se vzkazem pro další návštěvníky, hostitele, případně paní uklízečku.

Myslím, že lépe jsme náš výlet ani zakončit nemohli. Úplně poslední den jsme pak ještě rychle zavítaly do městského bazénu, kde jsme se pořádně umyly, nerady bychom totiž někomu kvůli absenci sprchy v našem islandském kumbálku znepříjemňovaly let. Koupily jsme si ještě pravou islandskou zmrzku, která prý patří mezí úplně nejlepší na světě (ta z předchozího dne byla totiž italská…), což mohu potvrdit. Lepší zmrzlinu jsem v životě neměla. Pak už se asi nic moc zajímavého nestalo. Teda, no… málem nám uletělo letadlo, ale vzhledem k tomu, jak velké mám štěstí, jsem příjemně překvapená, že jsem se vůbec zpátky do Čech dostaly.

Lesoholka
<p>Jsem jen další ze sedmi miliard duší na tomto světě – v podstatě celkem nezajímavá zrzka s hlavou neustále v oblacích, která kdysi věřila tomu, že může být jiná, neobyčejná. Na svět jsem přišla před osmnácti lety a od té doby tak nějak (někdy méně, někdy více úspěšně) proplouvám životem. Ráda filozofuji o životě, ovšem ne nad sklenkou vína, ale spíše nad hrnkem dobré kávy či čaje, pozoruji oblohu, čmuchám skořici a hraju si na rádoby spisovatelku. Sem tam přejíždím štětcem po papíře, ztrácím se v barvách a nechávám se unášet tóny elektrických kytar a bubnů. Ráda bych procestovala celý svět v dodávce, otevřela si kavárnu v domečku na stromě a naučila se finsky.</p>

7 thoughts on “Sbohem, Islande – nahaté, napapané a spokojené

  1. Jak já ti to závidím, odcestovat, já jsem byla nejdále v Pardubicích. Jak jinak než pěkně sepsaný článek, který se neskutečně dobře čte. Hned bych se tam vydala! 🙂

    1. Tak to ti závidím… hned bych se tam vydala znova. A objet ho úplně celej? No, to musí bejt teprve pecka!! 💓

  2. Jsem ráda, že se vám dovolená vydařila. Každý článek mě motivoval více a více, abych se někam taky odhodlala odcestovat. Moc si přeji navštívit Londýn, a tak doufám, že mi to v létě třeba vyjde. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top