Cestování

SLOVINSKO – ZEMĚ, KDE VŠECHNY VAŠE DIETY KONČÍ A DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ

Navštívit Slovinsko (hlavně jezero Bled) byl vždy jeden z mých velkých snů. Prostě taková must see destinace. A sen se mi splnil díky narozeninovému dárku od rodičů, kteří mi věnovali zájezd právě do Slovinska. Já vím, že se říká ,,darovanému koni na zuby nehleď, ale když já tyhle zájezdy s cestovkami vážně nemusím…  dodržování předem daného programu, chození v organizované skupině,… Na druhou stranu jsem se mohla alespoň těšit, že se konečně do mého milovaného Slovinska podívám.

Snažila jsem se kdysi dávno podívat do této země na vlastní pěst, ale při počítání nákladů na ubytování a dopravu mi tuhla krev v žilách. Ano, dal by se za pár kaček udělat výlet autem, člověk by s sebou vzal stan, naložil kufr jídlem a bylo by to. Byla bych jedině pro! Za prvé ale nemám auto, ani řidičák a nemám momentálně ani žádného parťáka, který by se mnou vyrazil a auto nebo řidičák měl. A věřte mi, Slovinsko je relativně drahá země. V rámci mého studentského rozpočtu jsem tedy Slovinsko odložila na dobu neurčitou, díky zájezdu se mi ale povedlo navštívit alespoň pár míst, kam bych se v budoucnu ráda vrátila a strávila na nich více času, více si je prošla.  A i když stále nejsem fanynkou zájezdů a asi ani nikdy nebudu, pár výhod to přeci jen má (blíže se tomu budu věnovat v samostatném článku). Jednou z nich je bezesporu skupinová sleva na vstupném do nejrůznějších památek a to, že nemusíte řešit najezděné kilometry a benzín…

Teď ale už k samotnému Slovinsku. První den jsme navštívili město Maribor, termální lázně Zreče a hlavní město Lublaň. Autobusem jsme vyráželi z Brna ve dvě ráno (pro mě jako Liberečandu odkázanou na autobusy a vlaky to znamenalo vyrazit v pět odpoledne a tři hodiny pak čekat na strašidelném autobusovém nádraží v Brně nebo ještě ve strašidelnějším KFC, kde se to podivnými lidmi hemžilo více jak na busáku). Do Mariboru jsme se dostali kolem osmé hodiny ráno, udělali jsme si tu krátkou zastávku na takové to historické centrum města. Osobní volno jsem strávila v jedné kavárničce na náměstí, protože jsem opravdu zoufale potřebovala kávu. Z Mariboru jsme se přesunuli do lázeňského městečka Zreče, kde se většina účastníků zájezdu na tři hodiny naložila do termálních lázní. Představa sprchy a termální vody byla po dlouhé cestě lákavá, ale strávit tam tři hodiny bych opravdu nezvládla, rozhodla jsem se tedy počkat se sprchou na hotel a vyrazila jsem prozkoumat městečko. Brzy jsem zjistila, že za nic moc nestojí a zbytek volna jsem se válela u nedalekého jezera. Mé pocity ze Slovinska byly v tu chvíli dosti rozpačité. Maribor mě nijak neokouzlil, Zreče také ne, program zájezdu mi zatím vůbec nevyhovoval a ze tří kaváren, které jsem dosud navštívila, mi ani v jedné neudělali dobrou kávu.

Mé obavy se ale rozplynuly, jakmile jsme dorazili do Lublaně. Delegát ji rád říkal “kapesní metropole” a nelze než s ním nesouhlasit. I když jde o hlavní město, nejedná se rozhodně o žádného obra, rozlohou je to taková větší Plzeň, počtem obyvatel se dá srovnat s Ostravou. Duchem je to ale město určitě velké. Lublaň se mi opravdu moc líbila – byla taková živá,  barevná a veselá. Pokud někdy toto město navštívíte, určitě neodoláte zdejší zmrzlině. Stánků se zmrzlinou je tu zkrátka tolik, že nemáte šanci odolat. Jen pozor na porce! Už jsem si tak nějak zvykla, že snad všude ve světě jsou co se týče velikosti zmrzliny štědřejší než u nás, ale tady to rozjíždí opravdu ve velkém. Já si například dala dva kopečky, dostala jsem ale takovou hromadu, že se jich v ní ukrývalo tak deset.

Další den jsme z města zamířili do přírody. Konečně něco pro mě! Naší první zastávkou bylo jezero Bohinj, počasí bylo škaredé, takže na koupačku to úplně nebylo, ale ten déšť a všudypřítomná mlha dodávala jezeru takovou ponurou a zvláště magickou atmosféru. Přiznám se, že o existenci tohoto jezera jsem vůbec neměla ponětí, nakonec mě ale uchvátilo mnohem víc než tolik profláklé jezero Bled. Od jezera jsme se přesunuli k vodopádu Savica. V tu chvíli už nepršelo, ale vyloženě lilo! Asi vám nemusím říkat, že cesta k vodopádů byla do kopce, zmínit bych ale mohla terén… hodně kamenitý, hodně klouzavý, ten déšť do toho byl vážně skvělý… ale stal se zázrak. Já, největší nemehlo pod sluncem, jsem vyběhla k vodopádu z naší skupiny jako první a vůbec nic jsem si nezlomila. Považuji to celkem za životní úspěch. Jsem vážně nemehlo obřích rozměrů, které je schopné zakopnout i na rovince, takže jde opravdu o mimořádný úkaz, věřte mi.

Zbytek dne jsme strávili u Bledu, ten byl sice krásný, ale díky přemnoženým turistům (haha, že to říkám zrovna já – rodilý Slovinec) jsem si ho neužila tolik jako výše zmíněný Bohinj. Pod Bledským hradem jsem ochutnala údajně místní specialitu – česnekový chléb se sýrem. No, ve finále to byl obyčejný langoš, který se nesmažil, ale dělal v peci na pizzu. K večeru jsme se podívali ještě do Kraňské Gory a Planicy, do horských turistických center. Ach, jak já ta alpská panoramata miluji…

Poslední den jsme se z velkých nadmořských výšek přesunuli hluboko pod zem, podzemní vláček nás zavezl do Postojných jeskyních. Kam se hrabou nějaké Bozkovské jeskyně nebo Moravský kras, tohle je něco naprosto neuvěřitelného! I když je vstupné maličko dražší (téměř 30 euro), určitě byste neměli jeskyně při návštěvě Slovinska vynechat, už jenom ta jízda vláčkem stojí za to a k tomu máte ještě více jak hodinovou prohlídku jeskyň s průvodcem. Z chladu jeskyně jsme se přesunuli do sluncem rozpáleného autobusu a pokračovali jsme k Predjamskému hradu, který vypadal jak z pohádky.

A na závěr našeho zájezdu jsem se po městech, lesích, horách, jezerech a jeskyních dostali i k moři. A i když nejsem vyložene milovník koupání se v moři, tak jsem do nějak nakonec v pobřežním městečku Portorož skočila. To vedro bylo vážně k umření… Z přístavu růží jsme pak popojeli pár kilometrů do městečka Piran, které bylo naší poslední a dle mého názoru i nejkrásnější zastávkou. Tam to žilo! Živá hudba, tržnice, kavárničky a restaurace, barevné baráčky, nádherné náměstíčko a ten kostel, z něhož byl naprosto parádní výhled! A to ani nemluvím o tom neskutečném západu slunce, který jsem pozorovala na kamenité plážičce s čokoládovou zmrzlinou v ruce. Já vím, já vím, zase ta zmrzlina! Když ono to vážně nejde si ji nedat, když na každém rohu stojí stánek se zmrzlinou! V noci jsme to pak otočili směrem Česká republika.

Musím říct, že na to, že se jednalo o zájezd, jsem měla poměrně dost volného času. Organizovaných prohlídek, výkladů a skupinového chození jsem se po domluvě s delegátem účastnit nemusela, dělala jsem si v podstatě to, co jsem chtěla a prozkoumávala dané lokality sama, což bylo super. I tak jsem ale musela dodržovat časy odjezdů, ráda bych se do Slovinska ještě někdy vrátila a naplánovala si to celé podle sebe, tohle bylo takové vše hopem, takové kuk sem kuk tam, tady si udělejte fotku a zase jedeme. Každopádně ze zájezdu mám relativně dobrý pocit. Hlavně jsem díky němu zjistila, že cestovat sama bez parťáka je kupodivu fajn… četla jsem si, sebevzdělávala se, pracovala  na nějakých článcích, vyřizovala si různé nabídky ohledně focení, zároveň jsem se ale podívala na krásná místa a alespoň částečně si splnila sen o cestování po Slovinsku.

A co, vy? Byli jste na Slovinsku, chystáte se, učarovalo vás stejně tak jako mě? A otázečka na uklidnění – kolik jste letos odhadem snědli zmrzliny? Prosím, prosím, napište mi, že hodně.

 

 

Lesoholka
<p>Jsem jen další ze sedmi miliard duší na tomto světě – v podstatě celkem nezajímavá zrzka s hlavou neustále v oblacích, která kdysi věřila tomu, že může být jiná, neobyčejná. Na svět jsem přišla před osmnácti lety a od té doby tak nějak (někdy méně, někdy více úspěšně) proplouvám životem. Ráda filozofuji o životě, ovšem ne nad sklenkou vína, ale spíše nad hrnkem dobré kávy či čaje, pozoruji oblohu, čmuchám skořici a hraju si na rádoby spisovatelku. Sem tam přejíždím štětcem po papíře, ztrácím se v barvách a nechávám se unášet tóny elektrických kytar a bubnů. Ráda bych procestovala celý svět v dodávce, otevřela si kavárnu v domečku na stromě a naučila se finsky.</p>

3 thoughts on “SLOVINSKO – ZEMĚ, KDE VŠECHNY VAŠE DIETY KONČÍ A DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ

  1. Další místo, kam bych chtěla! Příští rok, snad. Mám v plánu zůstat pár dní v rakouských Alpách a pak pár dní ve slovinských.
    Zájezd není úplně pro mne, ale třeba ta doprava je s ním mnohem jednodušší. Předloni jsem nás vzala na zájezd do Dolomit, jeli jsme ve dvou a vzhledem k tomu, že nejsem řidič, jsme vlastně jinou možnost neměli. Aspoň jsem pak vůbec nemusela komunikovat na hotelu, delegát to všechno zvládl za mne. 😀
    Fotky jsou nádherné. Hlavně ta první, na tady ty “alpské kostely” jsem cvok.

    1. Nějaké výhody ty zájezdy mají, to nepopírám, ale také raději cestuji na vlastní pěst. Dolomity musí být také krásné 🙂 Děkuji moc za milá slova a doufám, že si příští rok si ty Alpy pořádně užiješ!

  2. Slovinsko je mým turistickým cílem na příští sezóny. Obecně bych moc ráda vyrážela “na východ” a “na jih”, jednak je to trochu levnější, ale především je to tam všechno krásné a zároveň neprofláknuté. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top