Cestování

Za dobrodružstvím na křídlech modrého ptáčka

Sociální sítě ničí lidské vztahy. Tuhle větu jsem slyšela už tolikrát… Jako blogerka a zástupce generace postižené sociálními síti zaujímám k tomuto tématu poměrně nejasný postoj. Sama na nich trávím poměrně dost času, zároveň si ale uvědomuji jak jejich pozitiva, tak i negativa. V tomto článku nechci filozofovat o dopadu sociálních sítí na společnost, někoho moralizovat, obhajovat je nebo naopak zatracovat jako dílo Satanovo. Je nutné si uvědomit, že nic není jenom černé nebo bílé, a že mezi těmito barvami existuje nepřeberné množství dalších odstínů. Jen bych se s vámi ráda podělila o jednu dobrodružnou výpravu, jejíž členové se neznali a jejichž cesty svedla dohromady právě jedna sociální síť. Myslím, že by mohla i posloužit jako celkem dobrý argument vůči tvrzení, že sociální sítě jsou vrahy lidských vztahů.
  Nevím, jak moc (pokud vůbec) sledujete můj profil na twitteru (zde). Je to jediná sociální síť, na které jsem byla někdy závislá. V minulosti jsem tam byla opravdu hodně aktivním, teď je moje tweetovací aktivita hluboko pod bodem mrazu. Příspěvky lidí, které sleduji, ale pravidelně pročítám – nechávám se nimi inspirovat co se hudby týče, bavím se jejich sarkastickým humorem a neustále se přesvědčuji o tom, že v porovnání s jinými není můj život až tak moc v háji, jak si někdy myslím. Na twitteru je zkrátka taková skvělá komunita lidí utápějících se v depkách s podobným pohledem na svět a stejnými zájmy. Jsme takoví kavárenští povaleči, věční snílci, milovníci knih a staré hudby, co si neustále na něco stěžují. Tak dva týdny nazpátek jsem narazila na tweet jedné slečny (Luna), která chtěla uspořádat několikadenní výlet v přírodě s lidmi z twitteru. A protože jsem pro každou špatnost, která alespoň trošičku zavání dobrodružstvím, stala jsem se ihned hrdou členkou party twitter výletníků. Původní “plán” byl takový, že se sejdeme na nádraží a až na místě se vlastně rozhodneme, kam pojedeme. Nutnou výbavou pak měl být stan, kytara a víno (ehm… lidi z twitteru). Nakonec se z tohohle hodně nekonkrétního plánu neplánu stal plán poměrně dost konkrétní. Kvůli pracovní vytíženosti některých z nás, se výlet musel zkrátit  na třídenní a zúžit na okolí Prahy. Jako cíl jsme si stanovili lom Homolák, který jsme nakonec shledali lepším než Velkou Ameriku, o níž jsme uvažovali původně, a která je stejně hlídaná, plná lidí a celkově prostě taková až moc profláklá.
  Osudným dnem, kdy se mělo nás šest setkat, se stalo pondělí. Já jako jediná nepražačka jsem do Prahy musela dojet autobusem. Tam jsem si nejdříve dala sraz s Lunou, s kterou jsme zapluly do její oblíbené kavárny kafíčkovat (a já i panínovat, protože jsem hladovej nenažranec). Za to kafe jsem byla fakt vděčná, a to nejen kvůli mému vstávání v půl čtvrté ráno, ale hlavně protože jsem strašnej stydlín, ve větších skupinkách se příliš neprojevuji, pokud tedy nejde o lidi které znám prakticky celý život. Takhle jsem měla příležitost seznámit se alespoň s někým, než jsem byla předhozena vlkům. Bylo pak pro mě mnohem snazší v té naší skupince komunikovat vzhledem k tomu, že už jsem tam někoho znala. S Lunou jsme se poznali relativně rychle, teda Luna poznala spíš mě. Měla jsem totiž takové dost specifické poznávací znamení – obvázanou ruku. Jsem totiž převelice šikovná žena, které se povedlo podélně si rozdělit část ukazováčku na dvě půlky, když krájela chleba.
  Se zbytkem party jsme se pak také snadno našli a vyrazili jsme vláčkem směr Karlštejn. Ve vlaku jsme se tak nějak lehce seznamovali, hráli karty a luštili křížovky, které tam před námi někdo nechal. Od prvního okamžiku mně osobně byli všichni sympatičtí a myslím, že jsme si i dost sedli. Stále tu ale přetrvávala ta možnost, že jsou všichni sérioví vrazi, co se mě pokusí shodit dolů z lomu nebo vykuchat uprostřed lesa…
  Z Karlštejna nás čekalo přes 12 kilometrů chůze po rozžhavené silnici na přímém sluníčku… a ještě navíc do kopce!! Doslova jsme se koupali ve vlastním potu (já vím, jsem nechutná – rozřízlej prst, tělní tekutiny). A to já si vlastně neměla na co stěžovat, moje krosna obsahující oblečení, spacák, karimatku a jídlo zas tak těžká nebyla. Pak tam byla ale třeba Rue, která táhla dvě plynové bomby, stan, víno, ukulele,… Cesta byla krutá, ale byli jsme alespoň obklopeni dobrou společností. Bylo strašně krásné, jak jsme se vůbec neznali, oťukávali se tak navzájem a říkali si svými twitter přezdívkami místo vlastních jmen.
  Cestou nám došla voda, takže jsme pak sháněli v jedné malé vesničce, kde nebyla hospůdka ani žádný krám, vodu. To bylo hodně vtipné, v životě bych nevěřila tomu, že budu běhat od jednoho domu ke druhému a žebrat o vodu. Ale byli jsme totálně dehydrovaní a jediné lahve, ve kterých nám ještě zbyla nějaká tekutina, byly ty od vína… Prázdné lahve se nám ale podařilo úspěšně naplnit a mohli jsme pokračovat.
  Když jsme dorazili do lomu, nikde nebyla žádná stopa po vodě.. vůbec nikde! Vidina osvěžující koupele v lomu se nám pomaličku rozplývala před očima. Pak jsem ale spatřila ženu s mokrými vlasy! Nakonec se nám podařilo část s vodou najít, ale že nám to trvalo…
 
Večer jsme rozložili stan na takové vysoké kamenité stěně, kde místy rostla tráva a bylo to tak jediné místo vhodné k zapíchnutí stanu, případně rozložení hamak. Pro mě jako pro někoho, kdo má respekt z výšek to bylo vážně hodně adrenalinové drápat se tam s krosnou na zádech (a ještě větší sranda to byla, když jsme to slézali). Utábořili jsme se, uvařili si těstoviny s boloňskou omáčkou, pozorovali, jak se stmívá, poslouchali hudbu, povídali si o životě, zpívali u ohně,… bylo to vážně nádherné, nikdy bych neřekla, že se budu cítit tak dobře s lidmi, které jsem tou dobou neznala ještě ani 24 hodin.
  Další den byl ale peklo… i když jsem nevěřila tomu, že je to možné, teplota stoupla ještě výš. Naštěstí tentokrát jsme se mohli chladit u vody. Cesta přes Koněprusy do Srbska na nás ale zlověstně čekala. Počasí bylo na umření, Nině se opravdu hodně motala hlava, a tak jsme to zvládli jen do Koněprus, odkud jsme jeli autobusem do Berouna, odtamtud pak vlakem do Srbska. Tady půlka z nás přečkala ještě jednu noc, druhá půlka nás opustila téměř o půlnoci, kdy odjížděli posledním vlakem směr Praha. Večer jsme strávili v trávě u Berounky s ukulelem a flaškou vína. Dokonce jsem se trochu napila i já, i když normálně nepiju. Ta pohodová atmosféra mě prostě úplně pohltila.
  Zážitek to byl neskutečný. To, že popadnout krosnu, nazout si pořádný boty a vyrazit do přírody, je jeden z nejlepších způsobů, jak strávit dlouhé letní dny  celý život, jsem věděla vždycky. Nikdy bych ale neřekla, že strávit pár dní s naprosto cizími lidmi může být tak osvobozující a zajímavé. Určitě všem doporučuji něco podobného také vyzkoušet, i kdyby to nedopadlo tak dobře. Zkušenost je zkušenost a mě tohle dobrodružství opravdu hodně dalo.
 
 
 
Lesoholka
<p>Jsem jen další ze sedmi miliard duší na tomto světě – v podstatě celkem nezajímavá zrzka s hlavou neustále v oblacích, která kdysi věřila tomu, že může být jiná, neobyčejná. Na svět jsem přišla před osmnácti lety a od té doby tak nějak (někdy méně, někdy více úspěšně) proplouvám životem. Ráda filozofuji o životě, ovšem ne nad sklenkou vína, ale spíše nad hrnkem dobré kávy či čaje, pozoruji oblohu, čmuchám skořici a hraju si na rádoby spisovatelku. Sem tam přejíždím štětcem po papíře, ztrácím se v barvách a nechávám se unášet tóny elektrických kytar a bubnů. Ráda bych procestovala celý svět v dodávce, otevřela si kavárnu v domečku na stromě a naučila se finsky.</p>

9 thoughts on “Za dobrodružstvím na křídlech modrého ptáčka

  1. No keby nemam ten problem, ze vzdy vidim vsetko len najhorsie a mam v hlave tie najciernejsie zavery, takze by som vsetkych tam pokladala za vyssie spomenutych vrahov a nasilnikov a nezazmurila by som tam ani oko na pancuche :D, tak by som do toho pravdepodobne sla, priroda dobija baterky, aj ked mne osobne (kedze som z dediny s dost velkou ,,zasobou" prirody) uz zase tak vzacna nepride a niekedy mi uz aj pekne liezla na nervy (spev vtakov o 4 rano atd.) 😀

  2. O tom příspěvku jsem slyšela/viděla jsem ho, ale nepřipojila jsem se, protože mám prázdniny docela nabyté. 😀
    Sotva jsem přeprala oblečení z Bulharska, už jedu do Polska.
    Podobné přírodní výletování mě čeká ke konci srpna na Valašsku, tak uvidíme. 🙂 Jsem ráda, že jsem si zpětně mohla přečíst, jak ta výzva dopadla!

  3. Tak to je velká škoda, že ses nemohla účastnit 🙁 Tak ti přeji, ať se ti vydaří stanování na Valašsku a třeba se uvidíme na nějakém dalším twitter výletu… tímhle jsem totiž určitě neskončila! 🙂

  4. Taky jsem se nejdřív bála, ale jsem fakt ráda, že jsem se překonala 😀 Vážně to můžu jen doporučit, jedná se o jeden z mých nejhezčích prázdninových zážitků. Co nejhoršího se může stát? Tak skončíš někde rozsekaná na kostičky v lese, jsou i horší věci… 😀 Ne, vážně… člověk musí být opatrný, ale také nesmí vidět všechno černě 🙂

  5. Článek byl moc zajímavý a vážně krásně se mi četl! 🙂 Já bych asi na něco takového neměla odvahu, sejít se takhle naslepo s lidmi, které vlastně neznám a jet s nimi pod stan… Ne, to není nic pro mě. Ale je dobře, že ses odhodlala, neboť bys jinak přišla o moc fajn zážitek. Já zatím twitteru nijak nepodlehla a upřímně mě ani neláká jeho založení… Nu což, stačí mi instagram. 😀

  6. Pro mě jako vášnivou fotografku je instagram taky nezbytnou součástí života, twitter má ale v mém srdci speciální místo 😀 Díky za milá slova 🙂 A nikdy neříkej nikdy… třeba zrovna jednou dostaneš chuť na podobné dobrodružství. Můžu vážně jenom doporučit 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top