Knihy

Zibura v sukni… a na motorce?!?

Maturita úspěšně za mnou a já si konečně mohu obohatit svůj knižní repertoár i o jiné knihy než o ty ze seznamu povinné četby. Ne, že by mi maturitní četba nějak znepříjemňovala život, naopak… většinu knih, které na mém seznamu stály, jsem si vážně zamilovala. Ale ta svoboda volby a návrat k současným autorům, je více než příjemná.

První kniha, která se mi dostala do rukou, byla Dominika na cestě Jižní Amerikou. Dostala jsem ji jako vánoční dárek a tak trošku se stydím, že jsem se k ní dostala až teď, aspoň že to mohu svést na maturitu, jinak bych se asi hanbou propadla.

Autorkou knihy je šestadvacetiletá Dominika Gawliczková – největší jedna a půl metru vysoký dobrodruh, kterého znám. Jedná se o cestopis, ve kterém líčí, jak putuje napříč Jižní Amerikou na maličké stařičké motorce. Za 10 měsíců se jí povedlo ujet přes jedenáct tisíc kilometrů a navštívit osm zemí! Cestopisy to já ráda, obzvláště ty humorné, navíc motorky mě poslední dobou fascinují čím dál tím víc, takže by se mohlo zdát, že bratr se tentokrát s vánočním dárkem trefil opravdu do černého! Bylo tomu ale opravdu tak?

Začala bych asi s ilustracemi a celkovým grafickým zpracováním knihy, které určitě zaujme na první pohled ne jednoho návštěvníka knihkupectví. Jakmile knihu spatříte, hned vám dojde, že se nebude jednat o žádné nudné a smutné vyprávění. Obálka i vnitřek knihy je plný barviček, čtenář snad ani nemůže nic jiného než veselé vyprávění plné srandovních historek očekávat. Ilustrace, o které se postarala Dana Ledl jsou vážně skvělé! Další kladný bod získává autorka rozhodně za pořízené fotografie, některých jsem se opravdu nemohla nabažit. Jediné, co bych knížce po grafické stránce vytkla, je pro mě někdy až nelogické rozmístění právě některých ilustrací. Stránka končí uprostřed věty, následuje dvojstránka s ilustrací, a až teprve po ní, je věta dokončena. To pro mě osobně nebylo během čtení příliš příjemné.

Co se týče autorčina způsobu psaní… abych pravdu řekla, nemyslím si, že by byla Dominika Gawliczková nějak výrazně spisovatelsky nadaná. Nepřišlo mi, že čtu knihu, nepůsobilo to na mě po jazykové stránce nijak zajímavě. Slovní zásoba byla taková hodně prostá, přišlo mi spíše jako když poslouchám vyprávění jedné ze svých kamarádek. Nijak upravované, umělé, prostě na první dobrou, bez jakýchkoliv zásahů druhých. To ovšem nemusí nutně znamenat nic špatného, naopak někomu to může připadat sympatické a o to autentičtější. A autentičnost je právě to, čeho si na této knize asi cením nejvíce. Celý příběh působí právě díky tomu, že si autorka na nic nehraje, mnohem opravdověji. Říká všechno na rovinu tak jak je, jak si to myslí. Občas jsem měla dost autorčina neustálého stěžování si, ale to k tomu zkrátka patří. Prostě to tak v danou chvíli cítila, tak to i tak napsala.

… veškerá má energie jde hlavně do vysvětlování recepčnímu, že s ním nemůžu jít na rande a pizzu, protože mám břišní tyfus. Zdá se, že pořád nechápe ten koncept, a je velmi zklamaný.

Díky všem výše uvedeným skutečnostem, musím s politováním říci, že autorka na mě bohužel sympaticky nepůsobila, obdivovala jsem její odvahu, odhodlání, na druhou stranu toho věčného stěžování si na něco, co si sama dobrovolně zvolila, člověka někdy vytáčelo. Vysoká přítomnost nespisovných výrazů a sprostých slov mi také nevyhovovala. Ale uznávám, že právě to pro někoho může být to, proč si knihu zamiluje, to jak si autorka na nic nehraje. Mnoho lidí přirovnává tuto knihu k cestopisům Ladislava Zibury. Ehm… Ziburu mám celkem načteného, byla jsem i na jeho přednášce a myslím si, že toto srovnání je absolutně neoprávněné. Zibura je dle mého názoru extrémně vtipný a vzdělaný člověk, u jehož knih brečím smíchy. Na druhou stranu se kolem jeho osoby množí četná obvinění, že své příběhy si právě za účelem komičnosti dosti přikrášluje. Ani bych se tomu nedivila, jeho knihy zbožňuji, ale podle jedné z jeho přednášek, kterou jsem navštívila, je patrné, že mu jde opravdu právě o to být za každou cenu vtipný. Nazpaměť naučená přednáška vtipná byla, ale to že je to vše předem připravené a nejedná se o spontánní projev, vidět prostě šlo. Proto by mě nepřekvapilo, i kdyby to bylo tak s jeho knihami. To se u Dominiky dle mého názoru říci nedá, její projev působí natolik surově, neopracovaně a opravdově, že by její vyprávění málokdo mohl zpochybnit.

Sedím v čekárně, čekám na výsledky a googluju průměrnou délku života v Bolívii. Hm, 66 let, to je jak některé země v Africe. Snažím se rozptýlit, ale když se začtu na facebooku do aktuálních palčivých problémů Česka, mám z toho divný pocit. My se máme fakt strašně dobře.

Myslím si, že Dominika Gawliczková si je i vědoma toho, že není nějakou velkou paní spisovatelkou, zkrátka to je malá blondýnka, co miluje motorky, cestování a chtěla se o své zážitky podělit a inspirovat další dobrodružné duše. Pokud byl cíl knihy takový, musím říci, že se jí ho povedlo splnit výborně. O Jižní Americe jsem nikdy neuvažovala jako o destinaci, kterou bych chtěla navštívit. Po přečtení knihy je mi ale jasné, že do Paraguay se zkrátka někdy podívat musím! Kniha se četla sama, i když mi v lecčem autorčin styl vadil, stránky mi mizely pod rukama, ani nevím jak. Poutavé a zajímavé čtení to určitě bylo. Pokud hledáte nějakou oddechovou knížku na léto a cestování je vaším koníčkem, dejte Dominice a jejímu putování šanci!

Lesoholka
<p>Jsem jen další ze sedmi miliard duší na tomto světě – v podstatě celkem nezajímavá zrzka s hlavou neustále v oblacích, která kdysi věřila tomu, že může být jiná, neobyčejná. Na svět jsem přišla před osmnácti lety a od té doby tak nějak (někdy méně, někdy více úspěšně) proplouvám životem. Ráda filozofuji o životě, ovšem ne nad sklenkou vína, ale spíše nad hrnkem dobré kávy či čaje, pozoruji oblohu, čmuchám skořici a hraju si na rádoby spisovatelku. Sem tam přejíždím štětcem po papíře, ztrácím se v barvách a nechávám se unášet tóny elektrických kytar a bubnů. Ráda bych procestovala celý svět v dodávce, otevřela si kavárnu v domečku na stromě a naučila se finsky.</p>

5 thoughts on “Zibura v sukni… a na motorce?!?

  1. Tak předně gratuluji k úspěšnému složení maturitní zkoušky. Taky jsem ráda, že to mám za sebou, i když teď přichází na řadu všechno spojené s vysokou a to taky není úplně jednoduchá záležitost. 😀 Tak držím palce.
    A ačkoliv mě tahle knížka moc neláká, připomněla jsi mi, že Ziburu jsem chtěla vyzkoušet už hodně dávno. 🙂

    1. Moc děkuji 🙂 No, to chápu… když vidí kolem sebe ty chudáky vysokoškoláky, jsou z nich teď doslova klubíčka nervů. Ta představa, že mě to taky jednou čeká… fuj! Ziburu určitě vyzkoušej, nebudeš litovat, na léto je to skvělý parťák! 🙂

  2. Moc hezký článek! Gratuluji k maturitě a přeji mnoho úspěchů v životě i v bloggerském světě 🙂 článek je opravdu super a knížku si určitě přečtu, protože chci hodně cestovat a chci mít načtení pár takových knih pro inspiraci 🙂
    Pokud budeš chtít, můžeš kouknout na mé články… je jich zatím pár, ale snad se to brzy změní 🙂

    S pozdravem

    Kačka
    Katherinky.wordpress.com

  3. Moc gratuluji! 🙂 Já Dominiku četla o loňských prázdninách a upřímně mě moc nenadchla. Jak říkáš, opravdu hodně si stěžovala a spíš, než aby mě na cesty nalákala, mě od nich odradila, ač jsem Jižní Ameriku jednou navštívit chtěla. V minulých týdnech jsem třeba četla knihu Sabagiro už ne! od Martina Surovce a ta se mi líbila mnohem víc, určitě ti ji doporučuju! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top